O výhodách podzimního vysazování už jsme psali nejednou. Existuje ovšem ještě jedna, velmi významná. Při podzimním založení celého záhonu máme nejlepší možnost, jak do záhonu snadno dostat i velké množství jarních cibulovin. V dobře připravené půdě obvykle nepřekáží živé kořeny jiných rostlin, cibuloviny tak můžeme sázet bez omezení všude tam, kde se to hodí. Obvykle cibuloviny vnímáme jako nezbytnou součást trvalkových záhonů, ale dají se úspěšně uplatnit i v některých keřových skupinách. Pro výsadbu cibulovin se hodí zejména ty druhy dřevin, které se každoročně hluboce seřezávají, přičemž raší poměrně pozdě, nebo narůstají pomalu. Typickým příkladem jsou třeba dřevité třezalky, ořechokřídlatce, či hortenzie latnaté a stromečkovité. V jejich bezprostředním okolí mohou cibuloviny udělat velký kus práce. Obvykle stihnout rozkvést mnohem dříve, než je tyto rostliny zakryjí. Bujný růst výhonů těchto dřevin začíná ve chvíli, kdy listy cibulovin ztrácejí jiskru a začínají žloutnout. Tím dochází k přirozenému zakrytí nehezkých listů, přičemž můžou v poklidu zatáhnout. Zejména drobné druhy (ladoňky, sněženky, talovíny, krokusy či dymnivky) lze dobře použít i pod stromy, v místech poblíž kmene, který se udržuje bez trávníku či jinak bez porostu.